Eliška Junková
Eliška Junková, žena, která pokořila mužský svět aut. V době, kdy bylo řízení výhradně mužskou záležitostí, sice její závodní kariéra trvala jen pár let, ale její odkaz v motoristické historii je nesmazatelný.
Eliška, původním jménem Alžběta, se narodila do zámečnické rodiny a měla se stát bankovní úřednicí. Byla jedním z osmi dětí. Její matka se však starala ještě o sedm učňů z manželovy dílny. V jednom rozhovoru Eliška vyprávěla, že ji nikdy neviděla unavenou, přestože na jeden oběd prý zvládla uvařit až 300 švestkových knedlíků.
Práce v bance ji příliš nenadchla, ale právě tam se seznámila se svým osudovým mužem, za kterým se později přestěhovala do Brna. Musela si však počkat, až jí otec povolí odejít, protože doma měli velmi přísnou výchovu.
Známý hudební skladatel Leoš Janáček jí řekl, že její hudební nadšení je sice krásné, ale virtuózka z ní nikdy nebude. Eliška však nechtěla dělat věci napůl, a tak odjela studovat do Francie, kde se seznámila s Ettorem Bugattim – zakladatelem automobilky Bugatti, v jehož vozech pak jedno závodní vítězství střídalo druhé. A to navzdory předsudkům.
Díky svému talentu a odhodlání si vysloužila přezdívku „královna volantu.“ Tehdejší závody nebyly žádná legrace – řidiči neměli helmy ani bezpečnostní pásy a dosahovali rychlostí kolem 200 kilometrů za hodinu. Když Eliška vyhrála Velkou cenu Německa, pořadatele to tak zaskočilo, že neměli připravenou československou hymnu, a proto zahráli Smetanovu píseň „Proč bychom se netěšili.“
Se závoděním přestala po tragické smrti svého manžela, který zahynul při jednom ze závodů. Přesto zůstala v automobilovém světě a zasloužila se o vznik závodního okruhu v Brně i o vývoj pneumatik.
Svět podle Samiry si můžete zpětně kdykoliv poslechnout v podcastech Rádia BLANÍK