Chataření nad zlato

24. 5. 2024

Jak zpívá Walda štěstí nekoupíš za milion. Tím jsme se právě řídili, a proto jsme se při výběru chat zaměřovali na co možná nejlevnější kusy na pěkném místě.

Našli jsme, ne že ne. Na místech pěkných ne, že ne. Předposlední výlet za takovým pozemkem s dřevěnou chatou, která držela jen silou myší vůle, co bydleli uvnitř, nedopadl úplně nejlépe. Když jsme konečně po hodinové koloně dorazili na místo, zjistilo se, že jsme správně.

Ovšem na druhém břehu řeky. V online mapách byla totiž sprostě vyznačena pěší trasa. Jakože „překroč si“. Když jsme po dalších uzavírkách a zhruba půl hodině dojeli skutečně na místo, tedy alespoň na kraj obce, následovala polňačka, lesní cestička a další prudký kopec dolů.

„Cítíš tu vůni lesa?“

Ozvalo se za zády, když nadšení pražáci vyrazili do kouska přírody. To nejhorší mělo, ale teprve přijít. Podél Blanice jsme radši vzali do ruky klacek na vyvažování, poněvadž řeka byla po vydatných deštích rozvodněná a koupat se v ní, to se nám rozhodně nechtělo.

I když mě chytali myšlenky doplavat do města klasicky na bójku, poněvadž mám posunuté těžiště a voda mě nadnáší. Jen při ohlédnutí na cestu zpět se mi udělalo nevolno. Znáte taky takový ten pocit, když jdete s někým na místo, které jste vybrali a už předem víte, že to bude špatné, ale tváříte se, jako že je to ten nejlepší výlet našeho života.

Říkala jsem si, že nic horšího už se v ten den nemůže stát, a tak jsme pokračovali za cílem malebné chaty u řeky. V tom nám místní kolemjdoucí, kteří se divili kampak za takového nečasu jdem, řekli, že při povodních je v chatě 50cm vody a protože drží na pár cihličkách, může se klidně stát, že odpluje pryč.

Úplně.

Bylo patrné, že ani tady pšenka nepokvete a že se rozhodně nejedná o nejlepší výlet za posledních 10 let.

Cesta zpět byla rovněž strastiplná. Do kopce jsme plíce tedy odložili dole a jen tak tak to stihli, než se setmělo. Hlavně kvůli mně. Teda při představě, že by tuhle výpravu spunktoval můj muž, 3 dny bych s ním nepromluvila.

Prý že štěstí nekoupíš za milion. Za milion se nakonec tahle ubikace prodala. Dnes už lidé koupí snad úplně všechno. Skupují chaty, jak diví a my jsme teda nakonec taky jednu pořídili.

Na pokus číslo šest. To ještě jde říkali, a tak jsme se stali dobrovolnými nevolníky na místě, kde teče řeka a voní les. Nic totiž nepřináší takový pocit beznaděje jako vlastní a nikdy nekončící práce, která nás čeká a stojí za to. A právě o tom bude tahle série.

Všechny díly pořadu Svět podle Samiry si poslechněte zde.