Proč je „Jak tě znám“ nejosobnějším songem, který Petr Lexa dosud napsal

30. 10. 2024

„Jak tě znám“ je nejnovější písní kapely Slza. Petr Lexa do ní vložil vlastní osobní příběh. V rozhovoru pro náš web prozradil, co ho vedlo k jejímu napsání, jak vznikal klip a jaké emoce chce svou hudbou v posluchačích probouzet.

Jaký příběh stojí za vaší novou písní „Jak tě znám“?

Petr: Napsal jsem ji někdy v dubnu pozdě v noci, když jsem byl sám doma. Nevzpomínám si přesně, o co šlo, ale mám pocit, že jsme se chvíli před tím s Natálkou nad něčím nepohodli a já cítil, že se z toho potřebuju nějak vypsat. Vlastně jsem tak trochu sepsal do textu svoji omluvu, kterou jsem si ale pak na několik dalších měsíců schoval do šuplíku a teď, když se blížilo naše výročí, jsem si řekl, že bych vlastně ten song mohl Natálce věnovat k našim společným osmi letům.

Jak probíhalo natáčení videoklipu? Máte nějaké zajímavé momenty z natáčení?

Petr: Na klipu jsme poprvé spolupracovali s mladou partou Butterfly kids. Moc mě baví jejich přístup a smysl pro vizuál. Dělají to trochu jinak, po svém, ale o to víc je jejich práce zajímavější a neotřelá.

Tím, že jde o hodně osobní song, chtěli jsme, aby i klip působil co nejvíc autenticky a přirozeně. I proto jsem poprosil Natálku, aby se poprvé vedle mě v klipu objevila přímo ona. Nechtěli jsme hrát žádné scénky, ale aby to působilo, jako když si někdo prohlíží naše soukromé album. A to se Butterfly kids podařilo. Vlastně jsme se chovali, jakoby tam žádná kamera ani nebyla, a oni nás u toho natáčeli. Z výsledku mám obrovskou radost.

V čem je „Jak tě znám“ jiná oproti vašim předchozím singlům?

Petr: Tím, že jsem ji věnoval přímo Natálce a vypsal jsem se v ní z toho, co jsem v tu chvíli cítil, je to asi nejosobnější song, který jsme kdy vydali. Většinou totiž v textech popisuju buď příběhy, které se mi staly před dávnou dobou, anebo fiktivní příběhy, kde se jen inspiruju mým aktuálním rozpoložením.

Máte nějaké rituály nebo zvyky, které děláte před natáčením klipů nebo živým vystoupením?

Petr: Před natáčením asi ne, ale před každým koncertem mám pár rituálů, které se snažím vždycky dodržet. Určitě nejím déle, než hodinu před koncertem, to by pak na pódiu šlo všechno hned ven (smích). Několik minut se protahuju, rozezpívávám, a těsně před koncertem si dám i pár kliků na rozproudění. Když jezdíme dvojáky, tak používám i takový malý inhalátor na zklidnění a zvlhčení hlasivek. Viděl jsem ho před lety u zpěváka z X Ambassadors a od té doby na něj nemůžu dopustit, už mě několikrát zachránil.

Co byste doporučili mladým umělcům, kteří chtějí prorazit na české hudební scéně?

Petr: Za mě určitě držet se češtiny, psát si vlastní hudbu a texty, a najít si svůj hlas, styl i rukopis. Doba je přesycená, všeho je všude hodně, a tak není potřeba držet se nějakých šablon a postupů, ale naopak nebát se experimentovat a být něčím trochu jiní.

Kdo je vaší největší hudební inspirací? 

Petr: K hudbě mě poprvé přivedly punkrockové kapely jako Blink-182 a Green Day, to mi bylo asi 13, ale pěvecky a autorsky byl pro mě vždycky asi největší inspirací Bruno Mars. On mě vlastně tehdy přivedl ke zpěvu - učil jsem se to na jeho prvním hitu Just The Way You Are. Laťku jsem si tehdy ani nemohl nastavit výš (smích).

Jaké jsou vaše největší výzvy při tvorbě nové hudby?

Petr: Chci se pořád posouvat, experimentovat, zkoušet nové postupy. To je na celé tvorbě asi ta největší výzva, ale zároveň největší dar, protože jen tak si člověk otevře obzory. Často mám i pocit vypsání, že už v sobě prostě nenacházím žádná témata, o čem psát, ale to bývá jen chvilkové, vždycky se to s nějakým impulsem prolomí.

Jaký je váš nejoblíbenější zážitek z koncertů?

Petr: Těch je! Jsou to spíš momenty, které si člověk hned zapamatuje. Nedá se říct, že je jeden oblíbenější než druhý, ale teď si třeba vybavím, jak jsme tohle léto hráli v Olomouci a během písně Každej sám, která vyšla loni s naším čtvrtým albem, si jedna slečna v první řadě vyhrnula rukáv a ukázala mi vytetovanou větu “srdce je taky jen sval”. Dojalo mě to. Že pro někoho část našeho textu znamená tolik, že si ho nechá vytetovat.

Jaké jsou vaše plány cíle a plány do budoucna?

Petr: Jdeme teď cestou singlů. Pořád píšeme, něco si schováme do šuplíku, něco se zahodí, ale máme spoustu demonahrávek, ze kterých vždycky vybereme tu aktuálně nejlepší a tu vydáme. Až budeme cítit, že jich máme dostatek na novou desku, vydáme ji, ale ničím se nesvazujeme.

Co pro vás znamená úspěch?

Petr: Miluju hudbu a miluju to, že se jí můžu věnovat naplno a vytvářet tak příběhy i emoce, ve kterých se najde tolik lidí a přijmou je za svoje. To je pro mě jedna z nejsilnějších věcí a asi i můj největší osobní úspěch.

Když netvoříte hudbu, čím se ve volném čase rádi zabýváte?

Petr: Vedle hudby se věnuju ještě filmařině - točím hudební klipy i různé komerční projekty. Jinak mám rád sport, za poslední roky jsem nejvíc propadl silniční cyklistice. A zbytek času jsem za plotnou, miluju vaření i pečení (úsměv).

Co byste rádi, aby lidé cítili, když poslouchají vaši hudbu?

Petr: Ať už cítí radost, smutek, hněv, lásku, tak nejdůležitější je, ať jim je u toho dobře a ať se k tomu rádi vrací. O ničem jiném to za mě není.